Umberto Eco mi dluží peníze. Jeho mohutné romány i sebrané eseje skupuju od puberty a postupem času jsem zjistil, že Ecův hltavý a široký zájem je nakažlivý. Infikován jeho výklady historických bizarností jsem nabíhal do antikvariátů, a pak se z nich potácel jako z kasina: bez peněz a s odhodláním se tam zase vrátit. Nastřádal jsem tak podivné spisky o zednářích, kabale, dějinách templářů a mystických spolků, univerzálních gramatikách i bájných kontinentech. Většina z nich ještě čeká na přečtení nebo na to, až jim začnu aspoň trochu rozumět.

Ale určitě dluží i dalším. Málokterý akademik totiž zasáhl kulturu tak vlivně a zábavně. Své poznatky z mediavelistiky, sémiotiky a filosofie včleňoval do vědeckých statí, detektivek a kratších esejů. Například Jméno růže naplnil dlouhými a odbornými traktáty. Nakladatel ho přemlouval, aby je odstranil — jaké čtenáře to vůbec zajímá? Ale Eco odmítl.

Nakonec se prodalo přes 14 milionů výtisků.

Eco ostatně nikdy neuzavíral své teoretické bádání před světem. Naopak skrze něj komunikoval. Živý zájem o vývoj společnosti dokazovala jeho olbřímí knihovna. Vlastnil přes třicet tisíc knih (a přibližně stejný počet čestných doktorátů). Návštěvníky svého knižního labyrintu dělil na dvě skupiny. Jedna, ta početnější, se okamžitě ptala: „A to všechno jste přečetl?“ Jen mizivé procento pochopilo, že neustále rostoucí sbírka není přehlídkou ega a čtenářských skalpů.

Nepřečtená kniha totiž měla pro Eca mnohem vyšší hodnotu. Nedočtené svazky na něj vyčítavě shlížely z polic, provokovaly a lákaly k návratu. Setkávání s nimi pokračovalo, stejně tak bádání. Každá přečtená stránka ukazovala k dalším a dalším skutečnostem, které zatím neznal. Ty byly vtěleny právě ve všech těch nepřečtených románech, vědeckých publikacích, komiksech, grimoárech a časopisech. Jejich sběr nekončil. Esejista Nassim Nicholas Taleb tomu říká antiknihovna — bílá místa na mapě poznání. Hic sunt leones.

Ecův chronický hlad po pátrání kontrastuje se současnou logikou: naučit se to, co se uplatní na trhu, co nejdřív získat titul, a pak ze všeho ždímat kapitál. Homér do reklamky, Freud do korporátu. Tohle Eca nezajímalo. Znalosti pro něj nebyly páčidlem do dveří banky.

Apokalypsa je klíčem ke všemu

Sledoval proto i ty nejujetější obskurnosti, které mohl jen těžko zpeněžit. Sledoval jiný cíl. Věděl totiž, že naše představy o světě se netvoří jen za katedrami akademií a v činech státníků. Stejně mocné jsou i pověry, konspirační teorie, brakové knihy a televizní seriály. Hltal proto všechno a všechno pitval. Středověkou filosofii i „mýtus“ o Supermanovi. Joyceova Odyssea i komiksy. Paranoidní romány i seriál Columbo. Fungování jazyka i focení iPhonem. Zápas o výklad světa totiž stále pokračuje.

A právě Eco snad nejjasněji ilustroval, jak fiktivní vyprávěnky ovlivňují realitu. V románu Pražský hřbitov odkryl rodokmen antisemitismu, který stál za tragédií šoa. Slavné Protokoly siónských mudrců z počátku století podávaly „důkazy“ o spiknutí Židů. Stal se z nich bestseller. Byla to oblíbená kniha Adolfa Hitlera, který doufal, že ji jednou bude vlastnit každá rodina.

Dva ruští agenti nicméně příběh o židovských plánech na světovládu vykradli ze starých románů. Stejnou situaci už dříve použili spisovatelé Alexandre Dumas, Eugène Sue, Maurice Joly nebo Herrmann Goedsche. Jen zlotřilci se měnili: jednou to byli zednáři, pak jezuité a až nakonec Židé.

I naše realita má strukturu fikce. Veřejné mínění mají v moci fotografické koláže a historky o muslimech vycucané z prstu. A stejný prst tak rád ukazuje na nepřátele národa. Prohnaný špion z Pražského hřbitova měl jasno:

„Lid potřebuje nepřítele. Božská prozřetelnost nám dala Židy, tak je probůh použijme, a modleme se, aby tu vždycky byl nějaký Žid, kterého je třeba se bát a kterého je třeba nenávidět. Máme-li dát lidu naději, musí tu být nepřítel.“

Právě v těchto dnech nám bude Eco citelně chybět. Jeho analýzy paranoie a „prodejců apokalypsy“ přicházejí znovu k užitku. Muslim je totiž nový Žid a fašistické bojůvky prohlašují uprchlíky za znamení konce civilizace. Volební preference pak poslušně stoupají. Jak říká mnich Alinard: „Apokalypsa je klíčem ke všemu.“

Ecovo dílo je tak manuálem k pochopení klíčového procesu lidských dějin: výmysl se mění v realitu a ta se proměňuje v moc. To ale nemusí ústit do nihilismu. Stejnou tvůrčí silou je nadán každý. A každý je tak vázán odpovědností za příběh svůj i příběh, který se právě teď spřádá v ulicích a sněmovnách.

Samotný Eco nezůstal u teorie, politický čin byl součástí jeho intelektuálních aktivit. Několik týdnů před svou smrtí opustil vlastního vydavatele, protože jej skoupil Berlusconiho vydavatelský dům Mondadori. A Eco odmítal, aby jeho knihy nesly Berlusconiho značku.

Já osobně budu postrádat jeho exkurzy do podivností dějin, které utvořily naši současnost, a pak zmizely do zapomnění. Stejně tak jeho vhled do dnešních vyprávění, která svět konstruují nebo ohlašují jeho zánik. Jistě, obecně vzato bych mu neodkýval každou větu. Ale občasné infikování Ecem je nezbytné. Prodejci apokalypsy totiž ještě nezavřeli krám...